V této části podrobně popíšeme každou komponentu instalačního programu. Komponenty jsou seskupeny do celků podle kontextu, ve kterém se během instalace vyskytují. Poznamenejme, že při instalaci se nemusí vždy využít všechny komponenty — to závisí na způsobu instalace a na dostupném hardwaru.
Předpokládejme, že debian-installer úspěšně nastartoval a nyní se díváte na jeho první obrazovku. V tento okamžik je debian-installer ještě poměrně hloupý a nepoužitelný. Neví nic o hardwaru vašeho počítače, nezná váš preferovaný jazyk a dokonce ani netuší, jaký úkol mu byl přidělen. Ale nebojte se. Jako správný průzkumník začne debian-installer zkoumat své okolí a po nějaké době bude mít slušný přehled o okolním hardwaru. Poté se pokusí nalézt zbytek svých komponent a sám sebe přemění ve schopný, dobře vychovaný program. Bohužel, stále existují věci, se kterými si debian-installer nedokáže poradit a proto mu musíte trošku pomoci (například vybrat jazyk, ve kterém má instalace probíhat, odsouhlasit rozložení klávesnice a podobně).
Během této fáze si jistě všimnete, že debian-installer několikrát rozpoznává hardware. Poprvé je úzce zaměřen na hardware, který by mohl obsahovat další části instalačního programu, tj. CD mechaniky nebo síťové karty. Další rozpoznávání hardwaru probíhá později, když se hledají pevné disky, protože před prvním rozpoznáváním ještě nemusí být k dispozici všechny ovladače.
Jednou z prvních věcí, které debian-installer zkontroluje, je velikost operační paměti. Pokud má váš systém málo paměti, tak se tato komponenta pokusí provést změny v instalačním procesu tak, aby byla instalace možná i na tomto počítači.
Během instalace na systému s malou pamětí nemusí být k dispozici všechny komponenty. Dalším nepříjemným omezením je to, že budou z paměti odstraněny všechny překlady a instalace bude probíhat pouze v angličtině.
Úplně první krok instalace slouží k výběru jazyka, ve kterém se má instalace odehrávat. Některé jazyky mají k dispozici více variant (např. portugalská a brazilská portugalština). Jednotlivé položky v seznamu jazyků se skládají z anglického názvu (vlevo) a lokálního názvu v daném jazyce (napravo). Pro češtinu vypadá záznam nějak takto:
Czech - Čeština |
Seznam je setříděn abecedně podle levého sloupce (anglických názvů).
Ve výjmečných případech se může stát, že ve vybraném jazyce budou některé texty instalace nepřeloženy — pak se zobrazí v angličtině. Na základě vybraného jazyka vám instalační program pomůže s volbou vhodného klávesnicového rozložení.
Pokud jste v kroku 6.3.1.2 – „Výběr jazyka“ vybrali jazyk, kterým se hovoří ve více zemích (například čínština, angličtina, francouzština a mnoho dalších), můžete zde vybrat konkrétní zemi. Nemůžete-li zde svou zemi nalézt, vyberte ze seznamu možnost , což vám nabídne úplný seznam zemí seskupený podle kontinentů.
Touto volbou ovlivníte nastavení národního prostředí (locale) a později v instalaci také výběr časového pásma a nejbližšího zrcadla s archivem Debianu. Samozřejmě, že pokud vám implicitní možnosti „uhodnuté“ instalátorem nebudou vyhovovat, můžete je ignorovat a vybrat si vlastní nastavení.
Klávesnice bývají obvykle přizpůsobeny znakům používaným v daném jazyce. Vyberte klávesnici, která odpovídá vašemu národnímu rozložení, nebo je alespoň velmi podobná. Po skončení instalace si můžete vybrat vhodné klávesové rozložení z mnohem většího spektra (jako uživatel root spusťte program kbdconfig).
Šipkami přesuňte kurzor na vybrané klávesové rozložení a stiskněte Enter. (Šipky by měly být na všech klávesnicích na stejném místě, takže jsou nezávislé na zvoleném rozložení.) „Rozšířená“ klávesnice je taková, která má v horní řadě klávesy F1 až F10 (resp. F12).
Při instalaci metodou hd-media nastane okamžik, kdy budete muset instalační program navést k ISO obrazu Debianího instalačního programu, na kterém se nachází zbytek instalačních souborů. Abyste obraz nemuseli hledat ručně, pomůže vám s tímto úkolem komponenta iso-scan.
iso-scan nejprve připojí všechna bloková zařízení (např. diskové oblasti), na kterých se nachází známý souborový systém a poté na nich hledá soubory končící příponou .iso (resp. .ISO). Po nalezení každého iso obrazu si iso-scan zkontroluje jeho obsah a zjistí, zda se jedná o planý obraz instalačního CD. Pokud ano, máme vyhráno a instalace může pokračovat. V opačném případě se hledá další obraz. Pokud toto hledání neuspěje, ještě není vše ztraceno. První pokus totiž kvůli rychlosti prohledává pouze kořenový adresář a první úroveň jeho podadresářů. Tzn. nalezne /cokoliv.iso, /data/cokoliv.iso, ale ne /data/tmp/cokoliv.iso.
Selhalo-li tedy první hledání, iso-scan se zeptá, zda chcete spustit důkladnější proces. Tento druhý pokus se nedívá pouze do nejvyšších adresářů, ale opravdu prohledá celý disk.
Pokud iso-scan neuspěje ani na druhý pokus, vraťte se zpět do původního operačního systému a zkontrolujte, zda má soubor správnou příponu (končící na .iso), zda je umístěn na souborovém systému, který umí debian-installer rozpoznat a zda není iso obraz poškozený (zkontrolujte kontrolní součet). Zkušenější unixoví uživatelé mohou vše provést bez restartu počítače na druhé konzoli.
Pokud na začátku toho kroku instalátor zjistí, že máte více síťových rozhraní, budete si muset vybrat jedno, které použijete jako hlavní, tj. to, ze kterého budete instalovat. Zbylá rozhraní zůstanou nenastavena a budete je muset nastavit po skončení instalace ručně — viz manuálová stránka interfaces(5).
Implicitně se debian-installer snaží nastavit síť automaticky přes DHCP. Pokud DHCP uspěje, vše je nastaveno. Jestliže DHCP skončí s chybou, může být příčina téměř kdekoliv — od vypojeného síťového kabelu až po špatně nastaveného DHCP démona. Také je možné, že na místní síti vůbec DHCP server nemáte. K přesnějšímu určení problému možná pomohou chybové hlášky na třetí konzoli. Ať už je chyba kdekoliv, budete dotázáni, zda chcete znovu zkusit DHCP, nebo zda nastavíte síť ručně. DHCP servery jsou někdy docela pomalé, takže pokud jste si jisti, že vše ostatní je v pořádku, klidně to zkuste znovu.
Při ručním nastavení sítě vás netcfg vyzve k zadání údajů z 3.3 – „Dále budete potřebovat“ (IP adresa, Síťová maska, Brána, Adresy jmenných serverů a Název počítače). Pokud k instalaci používáte bezdrátové připojení, budete dotázáni ještě na Bezdrátové ESSID a WEP klíč.
Pár technických poznámek: program předpokládá, že adresa vaší sítě je bitovým součinem IP adresy a síťové masky. Dále se pokusí odhadnout vysílací adresu jako bitový součet IP adresy systému a bitového doplňku síťové masky a také zkusí odhadnout adresu brány. Pokud některý údaj nebudete znát, ponechte u něj přednastavenou hodnotu. Konfiguraci můžete na nainstalovaném systému upravit editací souboru /etc/network/interfaces, nebo si nainstalovat balíček etherconf, který vás celým procesem provede.
Tato komponenta se spustí pouze v případě, že instalační program potřebuje nahrát své další komponenty nebo základní systém ze sítě.
Nejprve se zobrazí seznam zemí se zrcadly Debianu, přičemž předvolena bude země, kterou jste vybrali na začátku instalace.
Po výběru země se nabídne seznam zrcadel v dané zemi. Dobrou volbou bývají „hlavní“ zrcadla, která mají tvar ftp.kód_země.debian.org.
Pokud nechcete použít oficiální zrcadlo, vyberte v seznamu zemí možnost zadat informace ručně. Budete dotázáni na jméno počítače, ze kterého se mají části Debianu stáhnout.
Další otázka se bude ptát na nastavení proxy serveru. Proxy server slouží jako prostředník mezi vámi a Internetem — místo abyste se obrátili přímo na server v Internetu, komunikujete se svým proxy serverem. Proxy server předává vaše dotazy cílovému serveru v Internetu, vyzvedne od něj odpověď a tu pak předá vašemu počítači. Většina domácích uživatelů zde nemusí nastavovat nic, proxy server se obvykle vyskytuje jako součást firewallu pro větší nebo podnikové sítě.
Na závěr se zvolené zrcadlo otestuje a automaticky se z něj stáhnou potřebné balíky. Pokud se vyskytne problém (server není dostupný, neobsahuje zvolenou verzi Debianu, apod.), můžete si ze seznamu vybrat jiné zrcadlo[4], případně zkusit jiné nastavení proxy serveru.
Nyní, po posledním rozpoznávání hardwaru, by již měl být debian-installer v plné síle, přizpůsoben podle uživatelských požadavků a připraven na opravdovou práci. Jak praví název této části, bude se několik následujících komponent zabývat rozdělením disků, vytvořením souborových systémů, přiřazením přípojných bodů a volitelně nastavením souvisejících záležitostí, jako jsou LVM a RAID zařízení.
Nyní nastal čas rozdělit pevné disky. Pokud se náhodou něco pokazí, nebo pokud chcete o rozdělování disků dozvědět více, podívejte se do dodatku B – „Poznámky k rozdělování disku“.
Nejprve vám bude nabídnuta možnost automaticky rozdělit buď celý disk, nebo volné místo na disku. Tato volba se někdy nazývá „asistované“ rozdělení, protože do dělení můžete sami zasáhnout. Pokud nechcete využít automatické dělení disku, zvolte z menu .
Pokračujete-li v automatickém rozdělování, můžete si vybrat z několika připravených schémat rozdělení disku (viz tabulka níže). Všechny možnosti mají svá pro a proti, některé argumenty jsou zmíněny v dodatku B – „Poznámky k rozdělování disku“. Pokud si nejste jisti, zvolte první možnost. Pamatujte však, že asistované dělení vyžaduje určitou minimální velikost volného místa, se kterým může pracovat. Nemáte-li k dispozici zhruba 1GB volného místa (závisí na zvoleném způsobu dělení), asistované dělení selže.
| Způsob dělení | Minimální místo | Vytvořené oblasti |
|---|---|---|
| Všechny soubory v jedné oblasti | 600MB | /, swap |
| Desktopový počítač | 500MB | /, /home, swap |
| Víceuživatelská pracovní stanice | 1GB | /, /home, /usr, /var, /tmp, swap |
Na další obrazovce se zobrazí tabulka rozdělení disku(ů) společně s informacemi o souborových systémech a přípojných bodech. Pokud jste provedli automatické rozdělení disku a jste s navrženým rozdělením spokojeni, stačí z nabídky vybrat .
Seznam oblastí může vypadat třeba takto:
IDE1 master (hda) - 6.4 GB WDC AC36400L
1. primární 16.4 MB ext2 /boot
2. primární 551.0 MB swap swap
3. primární 5.8 GB ntfs
pri/log 8.2 MB VOLNÉ MÍSTO
IDE1 slave (hdb) - 80.0 GB ST380021A
1. primární 15.9 MB ext3
2. primární 996.0 MB fat16
3. primární 3.9 GB xfs /home
5. logická 6.0 GB ext3 /
6. logická 1.0 GB ext3 /var
7. logická 498.8 GB ext3
8. logická 551.5 GB swap swap
9. logická 65.8 GB ext2
|
Jak je vidět, v počítači jsou dva pevné disky rozdělené na několik oblastí. Každý řádek popisující oblast zobrazuje její pořadí, typ, velikost, volitelné příznaky, souborový systém a (pokud existuje) přípojný bod. Na prvním disku je ještě kousek volného místa.
Pokud chcete v tabulce něco změnit, vyberte ze seznamu objekt, který chcete upravit a stiskněte Enter. Objektem je míněn disk, oblast nebo volné místo. S každým objektem můžete provádět různé akce.
Jestliže vyberete dosud nedotčený disk, na kterém nejsou ani oblasti ani volné místo, bude vám nabídnuta možnost vytvoření nové tabulky oblastí (to je nutné k tomu, abyste mohli vytvářet oblasti). Po této akci se pod vybraným diskem zobrazí řádka nadepsaná „VOLNÉ MÍSTO“.
Vyberete-li volné místo, partman vám nabídne vytvoření nové oblasti. Nejprve musíte odpovědět několik základních otázek jako velikost nové oblasti, typ (primární nebo logická) a umístění (na začátku nebo na konci volného místa). Poté se zobrazí detailní pohled na novou oblast. Naleznete zde volby jako přípojný bod, volby připojení, zaváděcí příznak nebo způsob použití. Pokud vám nevyhovují přednastavené hodnoty, můžete je upravit dle libosti. Například výběrem volby můžete změnit souborový systém dané oblasti včetně možnosti použít oblast jako odkládací prostor, softwarový RAID, LVM nebo ji nepoužít vůbec. Další příjemnou vlastností je možnost zkopírovat na oblast stávající data z jiné oblasti. Až budete s oblastí spokojeni, vyberte položku , což vás vrátí zpět do hlavní obrazovky rozdělování disků.
Pokud se rozhodnete, že chcete něco změnit na stávajícíc oblasti, jednoduše ji vyberte a stiskněte Enter. Ocitnete se ve stejné obrazovce jako při vytváření nové oblasti a tedy máte i stejné možnosti nastavení. Jedna věc, která nemusí být na první pohled zcela zřejmá je fakt, že u většiny oblastí můžete změnit jejich velikost - stačí vybrat položku, která zobrazuje velikost oblasti. Změna velikosti by měla fungovat minimálně se souborovými systémy fat16, fat32, ext2, ext3 a swap. Pokud se vám oblast nelíbí, můžete ji z tohoto menu i smazat.
Nezapomeňte vytvořit aspoň dvě oblasti — jednu pro odkládací prostor („swap“) a jednu pro kořenový souborový systém (který musí být připojen jako /). Bez připojeného kořenového souborového systému vám partman nedovolí pokračovat. Chcete-li s rozdělováním pomoci, můžete kdykoliv z rozdělovacího menu vybrat možnost nebo .
Jestliže budete ve vytváření své tabulky oblastí příliš kreativní a uvedete ji do nepoužitelného stavu, můžete se vždy vrátit do výchozího bodu volbou .
partman samotný je poměrně malý a hloupý program, avšak jeho schopnosti mohou být rozšiřovány moduly instalačního programu. Pokud tedy nevidíte všechny slibované vlastnosti, přesvědčte se, že máte nahrány příslušné moduly (např. partman-ext3, partman-xfs nebo partman-lvm).
Až budete s rozdělením disků hotovi, vyberte z nabídky . Zobrazí se seznam provedených změn a budete požádáni o potvrzení, zda opravdu chcete vytvořit nové souborové systémy.
Pracujete-li s počítači na pozici správce systému nebo pokročilého uživatele, jistě jste zažili situaci, kdy na jedné (zpravidla velmi důležité) oblasti docházelo volné místo, zatímco jiná oblast jej měla nadbytek. Zpravidla pak nastoupilo mazání, přesouvání a propojování adresářů přes symbolické odkazy.
Abyste do budoucna předešli popsané situaci, můžete použít manažer lofických svazků (Logical Volume Manager). Co takový manažer dělá? Jednoduše řečeno, spojí diskové oblasti (v žargonu LVM se nazývají fyzické svazky) do virtuálního disku (tzv. skupina svazků), který pak můžete rozdělit na virtuální oblasti (logické svazky). Jak se tyto virtuální oblasti liší od těch fyzických, na kterých jsou vybudovány? Pointa je v tom, že logické svazky (a samozřejmě pod nimi ležící skupiny svazků) se mohou rozprostírat přes několik fyzických disků.
Například nyní, když si všimnete, že potřebujete více místa na starší 160 gigabajtové oblasti s domovskými adresáři, můžete jednoduše dokoupit nový 300GB disk, připojit jej ke stávající skupině svazků a rozšířit logický svazek, který slouží jako oblast pro /home. Výsledkem bude jedna velká, 460 gigabajtová oblast, která uživatelům zase chvíli vystačí. Popsaný příklad je samozřejmě hodně zjednodušený, ale pěkně nastiňuje využití LVM v praxi. Pokud jste jej ještě nečetli, měli byste si projít LVM HOWTO.
Nastavení LVM v instalačním programu Debianu je poměrně jednoduché. Nejprve musíte označit fyzické oblasti, které mají být spravovány přes LVM. (To se provádí v partmanu v menu , kde byste měli nastavit položku na hodnotu .) Poté přejděte do komponenty lvmcfg (buď přímo z partmanu nebo z hlavního menu debian-installeru), kde uvidíte dvě hlavní menu: a . Jak již název prvního menu napovídá, spravují se zde skupiny svazků. Prakticky to znamená možnost:
vytvořit novou skupinu z dosud nevyužitých fyzických svazků,
smazat skupinu svazků a uvolnit tak fyzické svazky, ze kterých se skupina skládá,
rozšířit skupinu svazků o nevyužité fyzické svazky
a naopak skupinu svazků zmenšit o některé fyzické svazky a tudíž je dát k dispozici jiným skupinám, nebo z nich v partmanu udělat „běžné“ oblasti.
Menu nabízí pouze dvě možnosti:
vytvořit logický svazek z volného místa ve skupině svazků
smazat logický svazek ze skupiny svazků.
Při vytváření skupiny svazků nebo logického svazku budete požádáni o zadání jejich názvu. Tyto názvy by měly být krátké a výstižné, protože v běžícím systému se podle těchto názvů vytvoří nová bloková zařízení v adresáři /dev/, která se budou používat pro přímý přístup k daným logickým svazkům. Tedy tam, kde by se běžně použilo např. /dev/hda3 se nyní použije /dev/mapper/jmskupiny/jmsvazku. (Pěkně to bude vidět v souboru /etc/fstab nebo na výstupu příkazů mount a df.)
Až budete s nastavením LVM spokojeni, vraťte se zpět do partmanu, kde uvidíte všechny vytvořené logické svazky. Logické svazky se chovají jako obyčejné oblasti, tudíž už asi víte, co s nimi máte dělat.[5]
Jestliže máte ve svém počítači více než jeden pevný disk[6], můžete využít této skutečnosti nastavit disky pro větší výkon a/nebo pro větší bezpečnost dat. Výsledek se nazývá Vícediskové zařízení - MD (nebo podle své nejznámější varianty softwarový RAID).
Jednoduše řečeno je MD množina oblastí umístěných na různých discích. Tyto oblasti se v mdcfg spojí dohromady a vytvoří logické zařízení. Toto zařízení pak můžete používat jako běžnou oblast (například v partmanu ji můžete zformátovat, přiřadit jí přípojný bod atd.).
Co vám tato operace přinese závisí na typu vícediskového zařízení, které vytváříte. Momentálně jsou podporovány:
Je hlavně zaměřen na rychlost. RAID0 rozdělí všechna příchozí data na proužky (stripes) a ty pak rovnoměrně rozmístí na každý disk v poli. To může zvýšit rychlost čtení a zápisu, ovšem pokud jeden z disků odejde do věčných lovišť, odejdou s ním všechna data (část informace je stále na zdravém disku (discích), zbývající část byla na vadném disku).
Typicky se RAID0 používá pro oblast na stříhání videa.
Je vhodný systémy, kde je spolehlivost na prvním místě. Skládá se z několika (obvykle dvou) stejně velkých oblastí, kde každá oblast obsahuje naprosto shodná data. Prakticky to znamená tři věci. Za prvé, pokud jeden z disků selže, stále máte data zrcadlena na zbývajících discích. Za druhé, k dispozici máte pouze část celkové kapacity (přesněji to je velikost nejmenší oblasti v poli). Za třetí, pokud se vyskytne větší počet požadavků na čtení, mohou se tyto rovnoměrně rozdělit mezi jednotlivé disky, což může přinést zajímavé zrychlení u serverů, kde převažují čtecí operace na zápisovými.
Volitelně můžete mít v poli rezervní disk, který se normálně nevyužívá a v případě výpadku jednoho z disků okamžitě nahradí jeho místo.
Je rozumným kompromisem mezi rychlostí, spolehlivostí a redundancí dat. RAID5, podobně jako RAID0, rozdělí všechna příchozí data na proužky a poté je roznoměrně rozmístí na disky v poli. Oproti RAID0 je zde však podstatný rozdíl v tom, že se samotná data zapisují pouze na n - 1 disků. Zbývající n. disk nezahálí, ale zapíše se na něj paritní informace. Paritní disk není statický (to by se pak jednalo o RAID4), ale pravidelně se posouvá tak, aby byly paritní informace rozmístěny rovnoměrně na všech discích v poli. V případě výpadku jednoho z disků se může chybějící informace dopočítat ze zbývajích dat a jejich parity. RAID5 se musí skládat z alespoň tří aktivních zařízení. Volitelně můžete mít v poli rezervní disk, který se normálně nevyužívá a v případě výpadku jednoho z disků okamžitě nahradí jeho místo.
Jak je vidět, RAID5 nabízí podobný stupeň spolehlivosti jako RAID1, ovšem dosahuje menší míry redundance dat. Čtecí operace budou stejně rychlé jako na RAID0, ovšem zápis bude mírně pomalejší kvůli počítání paritních informací.
Kdybychom měli shrnout podstatné vlastnosti:
| Typ | Minimálně zařízení | Rezervní zařízení | Přežije výpadek disku? | Dostupné místo |
|---|---|---|---|---|
| RAID0 | 2 | ne | ne | velikost nejmenšího zařízení krát počet aktivních zařízení v in RAIDu |
| RAID1 | 2 | volitelně | ano | velikost nejmenšího zařízení v RAIDu |
| RAID5 | 3 | volitelně | ano | velikost nejmenšího zařízení krát (počet akt. zařízení v RAIDu - 1) |
Chcete-li se o Softwarovém RAIDu dozvědět více, rozhodně se podívejte na Software RAID HOWTO.
Pro vytvoření vícediskového zařízení musí být oblasti, ze kterých se má zařízení skládat, označeny pro použití v RAIDu. (To se provádí v partmanu v menu , kde byste měli nastavit položku na hodnotu .)
Podpora vícediskových zařízení je relativně nedávný přírůstek k instalačnímu programu a proto je možné, že pokud se pokusíte použít vícediskové zařízení pro kořenovou oblast (/), tak se mohou objevit nějaké problémy se zavaděčem. Zkušení uživatelé mohou tyto problémy obejít ručním nastavením v shellu.
Na první obrazovce mdcfg jenoduše vyberte . Bude vám nabídnut seznam podporovaných typů vícediskových zařízení, ze kterého si jeden vyberte (např. RAID1). Co bude následovat, závisí na typu vybraného zařízení.
RAID0 je velmi jednoduchý — vaším jediným úkolem je vybrat z nabídnutého seznamu RAIDových oblastí ty, které budou tvořit pole.
RAID1 je trošku složitější. Nejprve musíte zadat počet aktivních a počet rezervních zařízení (oblastí), které budou tvořit RAID. Dále musíte ze seznamu dostupných RAIDových oblastí vybrat ty, které mají být aktivní a poté ty, které mají být rezervní. Počty vybraných oblastí se musí rovnat číslům, která jste zadali před chvílí. Pokud uděláte chybu a vyberete jiný počet oblastí, nic se neděje — debian-installer vás nenechá pokračovat, dokud vše nespravíte.
RAID5 se nastavuje stejně jako RAID1 s drobnou výjimkou — musíte použít nejméně tři aktivní zařízení.
Poznamenejme, že můžete používat více typů vícediskových zařízení najednou. Například pokud máte pro MD vyhrazeny tři 200 GB pevné disky a na každém máte dvě 100 GB oblasti, můžete z prvních oblastí všech disků sestavit pole RAID0 (rychlá 300 GB oblast pro střih videa) a ze zbývajících tří oblastí (2 aktivní a 1 rezervní) sestavit RAID1 (rozumně spolehlivá 100 GB oblast pro domovské adresáře uživatelů).
Až nastavíte vicedisková zařízení podle chuti, můžete ukončit mdcfg a vrátit se tak do partmanu, kde těmto zařízením přiřadíte obvyklé atributy jako soubrové systémy a přípojné body.
Přestože je tato část nejméně problematická, zabere nejvíce času, protože musí stáhnout, ověřit a rozbalit celý základní systém. Pokud máte pomalý počítač a/nebo síťové připojení, můžet to chvíli trvat.
Během instalace základního systému jsou hlášky o rozbalování a nastavování balíků přesměrovány na třetí virtuální konzoli tty3. Můžete se na ni přepnout klávesami Levý Alt-F3, zpět se dostanete kombinací Levý Alt-F1.
Pokud instalujete systém přes sériovou konzoli, jsou tyto hlášky uloženy do souboru /var/log/messges.
Během instalace se nainstaluje i linuxové jádro. Při standardní prioritě vám debian-installer vybere jádro, které nevíce odpovídá vašemu hardwaru. Při nižších prioritách si budete moci sami vybrat ze seznamu dostupných jader.
Pokud instalujete bezdiskovou stanici, zavádění systému z lokálního disku evidentně nebude nejsmysluplnější volba - tento krok přeskočte.
Zavádění více operačních systémů na jednom počítači je stále něco jako černá magie. Tento dokument se ani nesnaží pokrýt všechny možné zavaděče, které se liší na jednotlivých architekturách a dokonce i na jejich podarchitekturách. Měli byste si dobře prostudovat dokumentaci vašeho zavaděče a pamatujete: třikrát měř a jednou řež.
Před instalací zavaděče se debian-installer pokusí vyhledat jiné operační systémy instalované na počítači. Pokud nějaké najde, budete o tom informováni během instalace zavaděče a počítač bude nastaven tak, aby kromě Debianu zaváděl i nalezené operační systémy.
Zavádění více operačních systémů na jednom počítači je stále něco jako černá magie. Kvalita automatického rozpoznávání operačních systémů a následné nastavení zavaděče se liší na jednotlivých architekturách a dokonce i na jejich podarchitekturách. Pokud něco nebude fungovat, měli byste si dobře prostudovat dokumentaci použitého zavaděče.
Instalační program může mít problémy s rozpoznáním operačních systémů ležících v oblastech, které jsou během rozpoznávání připojeny. To se může stát například v případě, že v partmanu vyberete pro oblast s jiným operačním systémem přípojný bod (třeba /bsd), nebo když jej připojíte ručně z příkazového řádku.
Zavaděč na počítačích SGI Indy se jmenuje arcboot a musí ležet na stejném disku jako jádro (o to se postará instalační program automaticky). Arcboot umožňuje mít v souboru /etc/arcboot.conf různé konfigurace. Každá konfigurace musí mít unikátní jméno, výchozí konfigurace vytvořená instalačním programem se nazývá „linux“. Poté, co se arcboot nainstaluje, můžete zavádět systém z disku tak, že ve firmwaru nastavíte následující proměnné:
setenv SystemPartition scsi(scsi)disk(disk)rdisk(0)partition(0) setenv OSLoadPartition scsi(scsi)disk(disk)rdisk(0)partition(oblast) setenv OSLoader arcboot setenv OSLoadFilename záznam setenv AutoLoad yes |
a pak napíšete boot.
je SCSI sběrnice, ze které se má zavádět. Pro řadiče na zíkladní desce to je 0.
je SCSI ID pevného disku, na kterém je arcboot nainstalován.
je pořadové číslo oblasti, na které se nachází /etc/arcboot.conf.
je jméno záznamu v /etc/arcboot.conf, který se má zavést. Implicitně to je „linux“.
Pomocí této komponenty můžete získat zaveditelný systém, i když se nenainstaluje žádný zavaděč — ať už proto, že na této architektuře žádný neexistuje, nebo proto, že jej nechcete nainstalovat (třeba chcete použít stávající zavaděč).
V tomto okamžiku je vhodné prozkoumat obsah adresáře /target/boot a poznačit si název jádra a případného ramdisku (initrd), protože je budete muset sdělit svému zavaděči spolu s dalšími důležitými informacemi, jako je oblast s kořenovým souborovým systémem a oblast pro /boot (pokud máte /boot na samostatné oblasti).
Toto jsou poslední drobnosti, které je třeba vykonat před zavedením nového Debianu. Většina práce spočívá v uklizení po debian-installeru.
Toto je poslední krok debian-installeru. Budete vyzváni k odstranění zaváděcích médií (CD, disketa, apod.), která jste použili pro zavedení instalačního systému. debian-installer provede poslední úklidové práce a restartuje počítač do vašeho nového systému.
Následující komponenty se obvykle do instalačního procesu nezapojují, ale tiše čekají v pozadí, aby vám pomohly v případě, že se něco pokazí.
Pokud byla instalace úspěšná, budou záznamy vytvořené během instalace uloženy v novém systému v adresáři /var/log/debian-installer/.
Pokud během instalace zaznamenáte kritické chyby, může být výhodné uložit si tyto informace na disketu a v klidu si je prostudovat na jiném počítači, nebo je přiložit k hlášení o chybě. K tomu slouží právě menu .
Shell můžete spustit z hlavního menu příkazem . Pokud zrovna menu není dostupné, můžete se přepnout na druhou virtuální konzoli klávesami Levý Alt-F2 (na macintoshí klávesnici Option-F2), kde běží samostatný klon Bourne shellu nazvaný ash.
V tomto okamžiku běží systém z RAMdisku a nabízí několik základních unixových nástrojů. Seznam dostupných programů můžete zjistit příkazy ls /bin /sbin /usr/bin /usr/sbin a help. Pro úpravu souborů máte k dispozici textový editor nano. Shell samotný má některé příjemné vlastnosti svých větších bratříčků, jako je historie a automatické doplňování příkazů.
Pokud to jde, vždy byste měli používat menu instalačního programu — shell a jeho příkazy jsou zde jen pro případ, že se něco pokazí. Konkrétně pro inicializaci odkládací oblasti byste měli použít menu a ne shell, protože instalační program jinak nepozná, že jste tento krok již provedli. Zpět do menu se vrátíte příkazem exit, nebo pokud jste se do shellu dostali přepnutím na druhý terminál, použijte klávesovou zkratku Levý Alt-F1.
V některých případech je žádoucí nastavit základní systém rovnou z první fáze instalace (ještě před zavedením nového systému z pevného disku). Je toho dosaženo spuštěním base-configu v chrootovaném prostředí. Tato možnost je spíše určena pro testování instalačního programu a naprostá většina lidí by se jí měla vyhnout.
[4] Je-li zvolené zrcadlo dlouhodobě nedostupné, je možné, že již neexistuje, protože seznam zrcadel se vytváří před vyjitím stabilní verze Debianu, což mohlo být před několika měsíci (a v některých případech i před několika lety).
[5] Nápověda: vytvořit souborové systémy, vybrat přípojné body, apod.
[6] Ve skutečnosti můžete MD vytvořit i z oblastí ležících na jednom fyzickém disku, ale nezískáte tím žádnou popisovanou výhodu.