Po zavedení systému budete vyzváni k dokončení konfigurace základního systému a k výběru balíčků, které chcete nainstalovat. Aplikace, která vás tímto procesem povede, se nazývá base-config. Její styl používání je stejný jako u debian-installer z první fáze instalace.
Jestliže někdy v budoucnu budete chtít base-config spustit znovu, stačí když jako root napíšete base-config.
Po úvodní obrazovce budete vyzváni k výběru vašeho časového pásma. Nejprve vyberte, zda jsou hardwarové hodiny počítače nastaveny na místní nebo univerzální časové pásmo (UTC). Ve výběru vám může pomoci aktuální čas hodin, který se v dialogu zobrazuje.
Dále vám bude nabídnut pravděpodobný seznam časových pásem, ve kterých se váš počítač nachází. Pokud je odhad instačního programu špatný, odpovězte záporně, což vám ukáže kompletní seznam časových pásem, ze kterého si pak můžete vybrat nejlepší variantu.
Účet root je účtem pro superuživatele, na kterého se nevztahují bezpečnostní omezení. Měli byste ho používat pouze, když provádíte správu systému, a jen na dobu nezbytně nutnou.
Uživatelská hesla by měla být sestavena z alespoň 6 písmen, obsahovat malá a velká písmena včetně dalších znaků (jako ; . ,). Speciální pozornost věnujte výběru hesla pro roota, protože je to velmi mocný účet. Vyhněte se slovům ze slovníků, jménům oblíbených postav, jakýmkoliv osobním údajům, prostě čemukoliv, co se dá lehce uhodnout.
Jestliže vám někdo bude tvrdit, že potřebuje heslo vašeho rootovského účtu, buďte velice ostražití. V žádném případě byste neměli toto heslo prozrazovat! Jedině snad, že daný stroj spravuje více spolu-administrátorů.
Systém se zeptá, zda nyní chcete vytvořit uživatelský účet. (Účet je právo k používání počítače, tvoří ho jméno uživatele a jeho heslo). Tento účet byste měli používat ke každodenní práci. Jak již bylo řečeno, nepoužívejte účet superuživatele pro běžné úkoly.
Proč ne? Případná chyba by mohla mít katastrofické důsledky a dokonce by si mohla vyžádat novou instalaci systému. Dalším důvodem je možnost, že vám může být nastrčen program nazývaný trojský kůň, který zneužije práv, jež jako root máte, a naruší bezpečnost vašeho systému. Kvalitní knihy o administraci unixového operačního systému vám jistě podrobněji osvětlí danou problematiku. Jestliže v Unixu začínáte, uvažte četbu na toto téma.
Postupně budete požádáni o zadání celého jména uživatele, jména uživatelského účtu a hesla. Jméno uživatelského účtu si můžete vybrat zcela libovolně. Například, pokud se jmenujete Jan Novák, vytvořte si nový účet jan, jnovak nebo jn.
Pokud budete chtít vytvořit další účet, můžete to udělat kdykoliv po skončení instalace programem adduser.
Uživatelé nejčastěji instalují balíky programem apt-get z balíku apt.[7] Aby APT věděl, odkud má získávat balíčky, musí se nastavit. S tím pomůže aplikace apt-setup. Správné nastavení APT je důležité, protože APT využívají i jeho nadstavby dselect, aptitude nebo synaptic.
Po skončení instalace můžete nastavení APT kdykoliv změnit spuštěním programu apt-setup, nebo ručně upravit soubor /etc/apt/sources.list.
Jestliže se v tomto okamžiku nachází v mechanice oficiální CD, pak by toto CD mělo být automaticky bez ptaní nastaveno jako zdroj pro apt. Poznáte to podle toho, že uvidíte jak je CD zkoumáno.
Uživatelům bez oficiálních CD bude nabídnuto několik možností, jak získat debianí balíky: FTP, HTTP, CD-ROM nebo lokální souborový systém.
Všimněte si, že je úplně normální (a dokonce výhodné) mít několik různých APT zdrojů i pro jeden a ten samý archív Debianu. apt-get automaticky ze všech dostupných verzí balíčku vybere tu s nejvyšším číslem verze. Nebo pokud máte například jako zdroje uvedeny HTTP i CD-ROM, apt-get bude implicitně využívat CD-ROM a HTTP použije pouze pokud na síti bude novější verze daného balíčku. Na druhé straně není nejlepší nápad přidat zbytečně mnoho APT zdrojů, protože to zpomalí proces kontroly síťových archívů na nové verze.
Jestliže plánujete instalovat zbytek sytému po síti, nejvhodnější volba je asi zdroj http. Zdroje dostupné přes ftp nejsou o nic horší, ale navazování spojení může trvat déle.
V dalším kroku sdělíte apt-setupu zemi, ve které žijete, a podle toho se zobrazí podmnožina oficiálních internetových zrcadel Debianu ležících v dané zemi. Z nabídnutého seznamu vhodných serverů si některý vyberte.
Po výběru zrcadla budete dotázáni na nastavení proxy serveru. Proxy server slouží jako prostředník mezi vámi a Internetem — místo abyste se obrátili přímo na server v Internetu, požádáte svůj proxy server a ten váš dotaz předá cílovému serveru v Internetu. Internetový server odpoví vašemu proxy serveru a ten předá odpověď vašemu počítači. Většina domácích uživatelů zde nemusí nastavovat nic, proxy server se většinou vyskytuje jako součást firewallu pro větší nebo podnikové sítě, kde slouží jako jediný vstupní bod do Internetu. Někdy je proxy server nastaven, tak, že vyžaduje autentizaci uživatele. V takovém případě budete muset zadat i příslušné uživatelské jméno a heslo.
Nakonec bude nově zvolený síťový zdroj balíčků otestován, a jestli vše dopadne dobře, budete vám nabídnuta možnost přidat další zdroj. Pokud se vyskytne problém (server není dostupný, neobsahuje zvolenou verzi Debianu, apod.), můžete si ze seznamu vybrat jiný server[8], případně zkusit jiné nastavení proxy serveru.
Dále vám bude nabídnut seznam připravených softwarových úloh. Vždy samozřejmě můžete přejít k programu aptitude a balík po balíku určit, co se má instalovat. Ovšem projít všechny balíky vám pravděpodobně zabere hodně času, protože budete vybírat z 12350 dostupných balíků!
Z tohoto důvodu vám doporučujeme nejprve vybírat úlohy a teprve poté doinstalovat konkrétní balíky. Úlohy představují různé činnosti, které byste s počítačem mohli provádět. Například „desktopové prostředí“, „webový server“ nebo „tiskový server“. [9]
Jestliže si chcete systém sestavit balík po balíku, vyberte v programu tasksel možnost „ruční výběr balíků“.
Až skončíte s výběrem, vyberte tlačítko . Tím se spustí aptitude, která nainstaluje vybrané balíčky. I když nevyberete žádné úlohy, doinstalují se všechny chybějící balíky s prioritou standardní, požadované a důležité. (To je ekvivalentní spuštění příkazu tasksel -ris a v současné době to znamená asi 37 megabajtů balíčků). Před samotnou instalací se ještě zobrazí počet instalovaných balíků a celková velikost balíků, které se musí stáhnout ze sítě.
Pokud jste vybrali ruční výběr balíků, mohou se nyní zobrazit dvě různé obrazovky. Jestliže jste vybrali pouze ruční výběr balíků a žádné úlohy, objeví se hlavní okno aptitude, kde můžete okamžitě prohlížet/vybírat/odebírat dostupné balíčky. Pokud jste však kromě ručního výběru balíků vybrali i některou z připravených úloh, spustí se aptitude s přepínačem --visual-preview, což vám ukáže pouze balíky, které se budou instalovat. Chcete-li procházet všemi balíky, musíte z menu vybrat ->. Samotnou instalaci pak zahájíte klávesou g.
Chcete-li opravdu minimální systém, zvolte ruční instalaci balíků a nevybírejte žádnou z úloh — implicitně se nebudou instalovat žádné balíky a veškerá zodpovědnost za výběr důležitých balíků přechází na vás.
Zde musíme zmínit, že v připravených úlohách je zahrnuta pouze malá část ze všech 12350 dostupných balíčků. Informace o dalších balících získáte příkazem apt-cache search hledaný-řetězec (viz manuálová stránka apt-cache(8)), nebo si podle popisu níže spusťte program aptitude.
Aptitude moderní program pro správu balíků, který umožňuje vybírat jednotlivé balíky (jako dselect), množiny balíků vyhovující zadaným kritériím (pro pokročilé uživatele), nebo celé úlohy (jako tasksel).
Nejdůležitější klávesové zkratky jsou:
| Klávesa | Akce |
|---|---|
| nahoru, dolů | Posune se na předchozí resp. následující řádek. |
| Enter | Otevře/sbalí/aktivuje položku. |
| + | Označí balík pro instalaci. |
| - | Označí balík pro odstranění. |
| d | Zobrazí závislosti balíku. |
| g | Provede stažení/instalaci/odstranění balíků. |
| q | Zavře aktuální pohled. |
| F10 | Přepne se do menu. |
Více příkazů naleznete v nápovědě pod klávesou ?.
Každý balíček, který jste vybrali v programech tasksel nebo aptitude, bude stažen, rozbalen a nainstalován programy apt-get a dpkg. Pokud jsou k instalaci balíčku potřebné informace od uživatele, budete na ně dotázáni během této fáze instalace. Na obrazovce se také mohou objevit zprávy o instalačních problémech.
V dnešní době je elektronická pošta důležitou součástí našich životů, takže není žádným překvapením, že Debian vám nabídne nastavení poštovního serveru rovnou při instalaci systému. Standardním poštovním démonem v Debianu je exim4, protože je jednoduchý na pochopení a zároveň je dostatečně pružný, aby vyhověl i náročnějším požadavkům.
Pokud se ptáte, zda je poštovní server potřeba i pro nezasíťovaný počítač, odpověď zní „ano“. Některé systémové programy (třeba cron, quota, aide, …) totiž mohou elektronickou poštou zasílat uživatelům důležitá upozornění.
První obrazovka vám nabídne několik typických scénářů použití. Vyberte z nich ten, který nejvíce odpovídá zamýšlenému použití:
Váš systém je připojen k počítačové síti a pošta je odesílána/příjmána přímo protokolem SMTP. Na následujících obrazovkách budete dotázáni několik základních údajů, jako je poštovní jméno nebo seznam domén, pro které chcete přijímat nebo předávat poštu.
Podle tohoto scénáře je veškerá odchozí pošta posílána „chytrému“ počítači, který ji za vás rozešle. Chytrý počítač také často ukládá vaši příchozí poštu, tudíž nemusíte být neustále připojeni. To pak znamená, že poštu musíte číst na chytrém počítači, nebo ji z něj stahovat programem typu fetchmail. Tato volba je vhodná pro uživatele s vytáčeným připojením.
Systém není připojen k síti a pošta se rozesílá pouze mezi lokálními uživateli. Tato volba je důrazně doporučena i když neplánujete posílání žádných zpráv, protože různé systémové nástroje mohou elektronickou poštou zasílat nejrůznější výstrahy a varování (například oblíbené „Překročili jste diskovou kvótu“). Tato volba je také vhodná pro nové uživatele, protože se neptá žádné další otázky.
Tuto možnost vyberte jedině pokud přesně víte, co děláte, protože dokud poštovní systém nenastavíte, nebudete moci přijímat a odesílat žádnou poštu a můžete tak přijít o důležité zprávy od systémových programů.
Jestliže vám nevyhovuje žádný z nabízených scénářů, nebo pokud potřebujete jemnější nastavení, budete muset ručně upravit konfigurační soubory v adresáři /etc/exim4. Další informace o exim4 naleznete v adresáři /usr/share/doc/exim4.
[7] Ve skutečnosti balíčky instaluje program na nižší úrovni: dpkg. dpkg je podle potřeby volán z nástroje apt-get, který se stará o získání potřebných balíčků ze sítě, CD nebo jiného zdroje a také o vyřešení závislostí mezi nimi.
[8] Je-li zvolený server dlouhodobě nedostupný, je možné, že již neexistuje, protože seznam zrcadel se vytváří před vyjitím stabilní verze Debianu, což mohlo být před několika měsíci (a v některých případech i před několika lety).
[9] Protože je base-config velmi líný, tak si na pomoc volá jiné aplikace. Pro zobrazení seznamu úloh spustí program tasksel, pro ruční výběr balíčků pak program aptitude. Tyto nástroje můžete spustit i samostatně kdykoliv po instalaci a (od)instalovat si tak další balíčky. Pokud potřebujete po skončení instalace doinstalovat konkrétní balíček, jednoduše spusťte příkaz aptitude install balík, kde balík je jméno balíčku, který chcete nainstalovat.